Dal jsem se na sledování anime. Když už si naši otaku starci našli čas na překládání, tak proč bych si já nemohl najít čas na sledování? A je to od nich moc hezké, že se vydali „blaničtí rytíři českého fansubu“ do boje proti těm, kteří titulky nepřekládají, ale kurví, ovšem mám obavy, že málokdo z těch břídilů tuší, co je ToTan zač.

Jen se podívejte, kolik fansuberů a překladatelů u nás máme. Každý den se někdo rozhodne překládat anime či mangu a začne publikovat skrze blogýsek, který nikdo nečte, anebo rovnou založí skupinu, ve které je sám se svým křečkem. Někdy se mi zdá, že překladatelů je více než diváků, kteří by si „vychutnali“ jejich práci. Jednou budou konzumenti českých překladů na vymření a pak už nebude pro koho překládat; já vám to říkám.

Každopádně začal jsem sledovat anime, a to konkrétně Blood-C a Usagi Drop. Do Bloodu jsem vkládal velké naděje, ale po třech dílech mám z něj značně rozpačité pocity. Saja je sice tentokrát mnohem, mnohem, mnohem víc k nakousnutí (*ach*), ale na druhou stranu trpí zřejmě nějakou vývojovou poruchou osobnosti, protože se chová jako natvrdlé dítě. První dojem je takový, že bez ní je ten seriál úplně o hovně.

Naproti tomu Usagi Drop mi krásně sedl. Svobodný třicátník si vezme na starost svoji pětiletou tetu (bez prdele), protože její otec zemřel v 86 letech (myslím, že v tolika – nechce se mi to dohledávat) a její matka utekla neznámo kam. Jeden z dalších způsobů, jak ospravedlnit staršího chlápka a velmi mladou dívku v jednom bytě, v jednom futonu. Jenže tentokrát se nejedná o romanci pro pedofilní sexuální devianty, nýbrž o kultivovaný příběh lidí, kteří se ocitnou v nezvyklých životních rolích.

Jo a někteří se ptali, jak jsem na tom s Lagannem. Řeknu vám, vůbec nevím. Už mě to ani trochu nebaví, nemám žádnou motivaci a celkově mám chuť se na to vysrat, ale zas je mi líto s tím seknout, když už je v tom tolik práce, takže je to tak půl na půl.

A to je pro dnešek vše, děti moje.