Očekávání je zásadní faktor a pracujeme s ním každý den. Když mámě chuť na čaj, očekáváme, že horký nápoj, který připravíme, bude chutnat stejně jako všechno to, co jsme doposud označovali za čaj. Chutnal-li by však jako citronová limonáda, byli bychom nespokojeni a označili jej za příšerný. Nemůžeme však popřít, že jsou chvíle, kdy bychom si na citronové limonádě s radostí pochutnali.

Na stejném principu lze tedy hodnotit literární dílo. Pokud nám někdo doporučí knihu se slovy, že se nad ní zasmějeme, otevřeme si ji v tu chvíli, kdy na ni budeme mít náladu. Stejně budeme postupovat i v případě knihy, o níž je řečeno, že je spíše smutnější, přemýšlivější. V obou těchto případech budeme spokojeni podle toho, nakolik čtená literatura splňuje naše očekávání definované na základě cizí reference. Spokojenost však není binární povahy, nýbrž obsahuje několik stupňů v závislosti na tom, do jaké míry je naše očekávání vyplněno. Vezměme si takovou humornou knihu - očekáváme od ní kvality v parametrech náročnosti pro porozumění, užití slovních prostředků, ústředních postav, prostředí děje a v neposlední řadě vizuální čitelnosti textu. Aritmetickým součtem těchto a mnoha jiných hodnot dostáváme kladná (spokojenost) nebo záporná (nepokojenost) čísla, jejichž rozpětí se může pohybovat pokaždé v jiném intervalu, přičemž výsledek tohoto součtu se může za každého duševního rozpoložení (čili v každou denní nebo roční dobu) razantně měnit od hodnot nejvyšších až po ty nejnižší.

Poznání tohoto prostého principu lze využít v mnoha případech, ovšem pro mě je v tuto chvíli nejzajímavější použití v případě prosazování povinné četby mezi studenty středních škol (a v podstatě uvnitř jakýchkoliv institucí, ve kterých vyžadujeme znalost nějakého díla). Vezmeme-li v úvahu fakt, že povinná četba je zadávána způsobem seznamu jmen a názvů, všimneme si toho, že potenciální čtenář od díla nic nečeká (pokud se již dříve aktivně nezajímal o literaturu). Může se tedy velice snadno stát, že vezme do rukou knihu ve chvíli, kdy na ni není duševně připraven, a tak ji po několika stranách zavrhne jako krajně nudnou; zklamala jeho představy o tom, jak by chtěl volnou chvíli s knihou strávit. Na základě této zkušenosti je pak pro něj velice snadné zaškatulkovat si veškerou povinnou četbu jako krajně nudnou záležitost.

Příliš brzkému nebo předčasnému odsouzení díla by mohlo být předcházeno vhodnou charakteristikou díla zadavatelem přetím, než se do něj čtenář pustí. Bude si tak moci přesně dávkovat obsah knihy do těch chvil, kdy jej bude schopen náležitě vnímat a oceňovat.